Je mi 44 let a jezdím od roku 93. Řidičák jsem si udělal jako každý kdo dělal v zemědělství, ještě před vojnou. Jak jsem se dostal k této práci. No na vojnu jsem šel v socialismu, vrátil se a ejhle kapitalismus, tak jsem se začal rozhlížet co dál. Vždy se mi líbily autobusy a větší auta. Taky jsem si vzpoměl na seriál Dálkový řidiči, co běžel v tv, když jsem byl malej. No nápad byl, hranice otevřený, tak můžem vyrazit. Jeden malej problém byl ale chybějící praxe. Na vojně jsem nejezdil tak smůla. Nastoupil jsem tedy na avii do stavebnin a rok jezdil na vnitru celou ČR. Pak už mě vzali do firmy s mezinárodní kam.přepravou a můj sen se uskutečnil a já začal brázdit západoevropské silnice a dálnice. Jezdil jsem na liazkách a všech jejich převodovkách.

V roce 2000 jsem nastoupil k firmě kde jsem byl až do teď. Byla to solidní a vyhlášená firma, kde nebrali jen tak někoho. Mě vzali. Měl jsem u nich žádost rok a na doporučení známých řidičů. Firma měla zázemí mechaniky, platební karty na naftu a dálnice, pak krabičky, platili vše přez pásku plus diety a peníze, vždy v temínu. Hlavně co šéf řekl nebo slíbil, tak platilo. Začal sem jako střídač, pak jsem dostal svoje auto, opět liazku, a v roce 2001 mi odsekali němci u stutgartu čísla a to byl už konec liazek u nás na firmě a vlastně dá se říct pomalu v celé ČR. Když jsem se vrátil, čekal na mě nový daf na kterém jsem odjezdil čtyři roky. Pak rok volvo a po něm scania, na které jsem byl až do konce, čili pět let. Byla to paráda, zažil jse dobré časy i pády, ale všichni jsme stáli za šéfem a věřili mu. Jenže každá pohádka má svůj konec.

Ten náš přišel taky, v podobě krize a aby toho nebylo málo, tak ještě v šéfově osobním životě. Zkrátka teď je z toho firma jakých je 99% tady v Čechách. Před dvěma roky se mi v Německu stal pracovní úraz. Při vykládce hákem přetáhl vozíčkář paletu, já už nestačil zaregovat a ona mi přerazila nohu. Samozřejmě měli jsme ústně nakázáno že musíme pomáhat, jak si německá nebo každá firma řekne, aby jsme měli dobré vztahy se zákazníkem. Moje dopravní firma uznala pracovní úraz ve stoprocentním plnění a znala všechny podrobnosti i od svědka, ridiče druhého kamionu, kterému se vše odehrálo před očima. Moje firma nechtěla nic řešit přez policii a ani s firmou, kde se mi to stalo, aby se nenarušili vztahy a vzala vše na sebe, co se týká odškodnění. Jak jsem psal vše jsem dostal vyplaceno ve sto procentech. Ale nastaly komplikace a já jsem rok v plném invalidním důchodu. Museli jsme dát výpověd dohodou z důvodu inv.3 stupně. Já po firmě chci 12ti násobek platu na který mám nárok. A ejhle problém. Odškonění nebolelo na to jsou pojištění, ale tohle už je z jejich peněz. Bylo mi řečeno, že jsem prušil bezpečnostní předpisy a jestli to chci, tak se z toho vyviní. Po dvanácti letech práce a bez nehody studená sprcha. Už tenkrát, když nám začali čarovat s výplatama, nechal jsem se pojistit, úraz i životně. Teď by se hodilo i právně. Kdysi nám firma platila právní pojištění, ale pak, nejsou peníze, tak se řidiči starej. Vždyt jde o tebe.

Vím že dnes každý otáčí korunu a znám kolegy, kteří nejsou pojištění na nic a že jsou ještě mladí a jich se to netýká. Nikomu z vás to nepřeju a to mi věřte, říkám to od srdce, ale aby jste se jednou nedivili a s vámi vaše rodiny. Doufám že jsem moc neotravoval a přeju všem, anténou nahoru a kolama na zemi.

Autor - Jablko

 

Poznámka od Sdružení o možnosti výhodného pojištění právní ochrany řidiče u AXA Assistance: ZDE